Ukázka 2 Až uvidíš moře

(str. 214 – 217) 

Usadil ho v jednom z kamenných domků. Janis měl pocit, jako by se ocitl v nějakém příběhu z historie. Takže tady přece jen nějací lidé zůstali. Ale žijí jako ve středověku. Už úplně zapomněl, že v dětství žil přesně tak. Tady se nezměnilo vůbec nic, zatímco v jeho nové vlasti lidé stavějí silnice, mosty, přehrady, moderní domy, celá sídliště, samoobsluhy, kina, mají elektřinu, televize. Nebo je tohle moje vlast? Patřím sem a v Československu jsem stále jen dočasně? Co když jednou opravdu někdo rozhodne, že nás tam lidé nechtějí a že se máme vrátit do Řecka? Sem? Tady bych už přece žít nemohl. Co bych tady dělal? Čím bych se živil? Proč jsem sem vůbec jezdil? Co jsem čekal? (…) 

Když se Janis vrátil v noci do Floriny, kde byli s Koulou ubytováni v malém hotýlku, dlouho jí vyprávěl o tom, co viděl a slyšel. A neustále opakoval, jaké mají štěstí, že kdysi před lety odešli. „Uvědomuješ si, jak se proti lidem tady máme dobře, v jak rozvinuté zemi žijeme? Tohle je ten jejich kapitalismus, za který bojovali. Tak teď ho mají,“ opakoval. Ani by ho nenapadlo, nad čím Koula přemýšlí. Ona si souběžně s jeho vyprávěním říkala, že by raději klidně žila bez elektřiny v kamenném domku, jen kdyby tam žila s ním a nemusela už dál předstírat, že spolu nemají nic společného.